Zapomínáme se bavit a mít radost z maličkosti? Kult vážnosti přichází ~ Old school blog ~ 22. ledna
Je to nesmírně únavné a odrazující. A občas se skutečně přistihnu, že něco nakonec nevložím. Nechci řešit další vlnu instantních nesouhlasů či smrtelně vážných reakcí na ...
Čtete Old School Blog. Samostatný text, takový, co stojí za přečtení a víc se blíží blogování než jenom záznamům dění, jako jsou Střípky.
Při přemýšlení nad kultem instantního nesouhlasu se nejde zbavit ještě jednoho pocitu probíhající změny v online světě. Lidé méně a méně chápou, že jsou věci které jsou prostě zábavné, úsměvné. Místo toho aby si to užili, pobavili se, zasmáli se, tak hledají zádrhele, kličky a berou vše smrtelně vážně.
Mám trochu obtíže to celé nějak pojmout, pojmenovat a definovat. Kult instantního nesouhlasu je už celkem jasný, tam prostě funguje “ať vidím cokoliv, musím s tím zásadně a ostře nesouhlasit”.
Ale co s tím, že když dáte ven zábavnou definici slova “pizza” a začne pod to přistávat že to je blbost, protože poloměr musí být “r” (a že je to tak po celém světě!) a že to slovo rozhodně vzniklo jinak (“Pizza vznikla v Itálii, ne z matematiky!” ). V tomto případě ani nejde vše omlouvate známým poeovým zákonem, tedy že lidé nepoznávají parodii, sarkasmus a ironii. Objem pizzy prostě není nějak skrytý ani záměrně nejasný. Je to legrace na první dobrou.
Kult vážnosti nebo “anti-zábavný syndrom”?
Co vlastně ani moc nevím je, jak to pojmenovat. Nabízí se “kult vážnosti” stejně tak jako “anti-zábavný syndrom”.
Zatímco v instantním nesouhlasu, kde lidé reflexivně útočí na cokoli, co vidí, aby se cítili chytřejší nebo morálně nadřazeni, tady jde o něco širšího. Ztrátu schopnosti vnímat legraci na první pohled, o absenci radosti z maličkostí.
Lidé se chovají, jako by každý post, meme nebo vtip byl vážný manifest, který musí rozpitvat, opravit nebo kritizovat. Místo aby se zasmáli a šli dál, hledají “chyby”, ať už faktické, etické nebo logické.
Jako by lidé zapomněli, že svět není jen o přesnosti, ale i o hravosti. Což ostatně odpovídá i tom, jak se online diskuse proměnily v soutěž o to, kdo bude nejvíc “vědecký” nebo “informovaný”, místo aby byly prostorem pro relax.
Proč se to děje?
Těžké to nějak jasně definovat, ale příčin bude asi více. A všechny mají kořeny v online ekosystému.
Algoritmy a polarizace asi jako první, zásadní. Sociální sítě, dnes už jedno které, odměňují kontroverzi. Pokud někdo napíše “To je blbost!”, dostane to víc lajků, retweetů a engagementu než “Haha, dobrý!”. Algoritmy tlačí na emoce. Hněv, nesouhlas, protože to drží lidi déle online. Výsledek? Lidé se naučili, že vztek a kritika je cesta k viditelnosti.
Kult expertů a fact-checkingu určitě také. V éře fake news je dobré být skeptický, ale přeháníme to. Každý se cítí povolaný k opravě, i když jde o evidentní vtip. To vede k tomu, že se ztrácí nuance. Viz již zmíněný Poeův zákon se rozšiřuje i na věci, které nejsou parodií, jen zábavou.
Psychologické faktory. Možná je to i o únavě z online světa. Lidé jsou přehlcení informacemi, takže se brání “lehkovážností” a hledají smysl v každém detailu. Nebo je to projevem širší společenské úzkosti, v době krize (ekonomika, klima, války) se lidé bojí “ztrácet čas” na maličkosti a berou vše vážněji, než je nutné. Včetně sebe sama, nutno dodat.
Může to ale být i generační posun. Mladší generace (Gen Z a Alpha) vyrůstají v online prostředí, kde je vše archivováno a může být použito proti nim. To vede k opatrnosti: radši kritizovat než riskovat, že se ukážeš jako “naivní”. Mírně v neprospěch pro toto ale hovoří to, že tahle změna chování a přístupu jde napříč generacemi
Vzpomeňme si na memy jako “Distracted Boyfriend” – na začátku to bylo čistá zábava, ale brzy se objevily analýzy o sexismu, toxické maskulinitě atd. Místo smíchu diskuse o morálce. Nebo vtipy o matematice/fyzice. Na Redditu v subredditech r/mathmemes se to děje často – někdo pošle vtipný “důkaz” a hned přijde “Ehm, to není správně, protože...”.
Zapomínáme na radost z maličkostí?
Ale ano, zapomínáme. Maličkosti - jako rychlý vtip, meme nebo hloupý post - byly kdysi způsobem, jak se odreagovat. Teď se z nich stávají toxické bojiště.
Doprovází to eroze komunit, Místo sdíleného smíchu se lidé izolují do bublinek, kde je “bezpečno” být vážný.
Dostavila se únava a burnout. Pokud je všechno vážné, ztrácíme energii na skutečné problémy. Radost z maličkostí je jako palivo pro duši - bez ní se svět zdá temnější. A bez legrace. To neustále odpovídání na “nesouhlas” a “vymezení se” má své následky, stejně jako to, že to musíme ignorovat. abychom šli dál.
Což nakonec má i další dopad. Kreativita je na ústupu. Lidé se bojí sdílet zábavný obsah, protože vědí, že přijde kritika. To vede k méně originálnímu obsahu a více “bezpečného” (vážného) materiálu.
Zapomínáme chválit. Sebe i ostatní
Vlastně myslím že na to má hodně vliv i to, že zapomínáme chválit. Ostatně jak už to zaznělo výše, algoritmy odměňují extrémy, negativitu, kontroverze, rozpory. Pozitivita a dobré zprávy jsou pro algoritmy nežádoucí.
Možná jen lidé přebírají hodnotové žebříčky algoritmu a tak, dlouhodobě, zapomínáme na pochvalu. Nebo, chcete-li, pozitivní zpětnou vazbu.
Ve finále tak další vrstva “anti-zábavného syndromu”. V online světě se chvála zdá slabá nebo nepřirozená, protože není tak “virální”.
Proč zapomínáme? Lidé se bojí vypadat “příliš mile” nebo naivně, jako by chvála byla slabost. Navíc, v kulturách jako ta naše (česká), je ironie víc v kurzu než otevřená chvála. Přidejte k tomu sociální sítě, kde je snadné kritizovat anonymně, ale chválit vyžaduje víc úsilí (a riziko, že to někdo zneužije).
Vede to k začarovanému kruhu. Tvůrci obsahu se víc zaměřují na to, co “funguje”, a pozitivita ustupuje. Výsledek? Celý online svět se zdá temnější, než je ve skutečnosti.
Jak z toho ven?
Já vlastně nevím. Jak už zaznělo o kousek výše, je to nesmírně únavné a odrazující. A občas se skutečně přistihnu, že něco nakonec nevložím. Nechci řešit další vlnu instantních nesouhlasů či smrtelně vážných reakcí na humor.
Je vhodné řešení na začátek každého nevážného příspěvku psát “Tohle je jen vtip, relax!”? Tím to celé přece ztratí pointu.
Měla by se zábava odsunout jenom do míst k tomu vyhrazených, takových kde je napsáno “kritika nepovolena” a jasně definováno “tento obsah je zábava”? Co ale potom zbyde na našich osobních profilech? K čemu vůbec budou?
Možná to chce vrátit zpět vzdělávání v empatii. Připomínat, že za každým postem je člověk, který možná jen chtěl pobavit. A také učit to, že když narazíte na něco zábavného, milého, tak se nahlas zasmát, místo opravování. Dát jasně najevo “to je dobré, to mě baví”. Aby to ti vážní a nesouhlasící pochopili.
Patří sem ale i sebechvála. Klíčové, protože zapomínáme chválit sebe. Pokud jste hrdí na fotku, video či článek, řekněte to nahlas. Pomáhá to budovat odolnost proti negativitě. Byť, to je důležité, musíte čekat že dorazí.
Třeba se to podaří zvrátit a získat zpět ten původní zábavný Internet.