Navenek úsměv. Uvnitř ho nehledejte ~ Old school blog ~ 4. září

To bude dobrý. Ne nebude.

Čtete Old School Blog. Samostatný text, takový co stojí za přečtení a víc se blíží blogování, než jenom záznamům dění, jako jsou Střípky.

Smutné čtení v Pohřešoval se profesor psychologie Ptáček, policie ho našla mrtvého. Smutné hlavně v tom, že je to učebnicový případ právě do nějaké učebnice psychologie, kterou ale Radek Ptáček už nenapíše.

Neznal jsem ho, vlastně jsem ho asi nikdy ani nezaregistroval, ale ten příběh je příliš častý a běžný. Úspěšný člověk, muž či žena, navenek úsměv, pomáhá všem, množství aktivit, běžně i takových, které se věnují tomu, co skrývá uvnitř. Tady doslova, protože šlo o psychologa.

Odešel do práce, z práce se nevrátil, ženě napsal pár loučících se zpráv a na Facebooku nechal moc pěkný příspěvek. Hovořící o tom, že ač úspěšný, známý a obklopen lidmi, tak chyběla láska. Místo toho samota.

Strašně smutné čtení. Potkal jsem na své cestě životem pár těch, kde deprese postupně žrala zevnitř. Až sežrala duši a tělo.

Prakticky vždy to bylo stejné, okolí nic nevědělo, nebo nechtělo vědět. Dotyčný či dotyčná se buď styděl a bál volat o pomoc, nebo to říkal pořád dokola. A odpovědí bylo jen “to bude dobrý” nebo “já sem taky unavená či unavený”. Nebo ještě hůře, “jsi blázen, řešíš kraviny, dej s tím pokoj, co ti chybí”.

Pak to přestávají zkoušet, “to bude dobrý” nepomůže. Upnou se k něčemu, co dovolí zapomenout, nemyslet na “mě to nebaví" a “už nemůžu dál”.

To bude dobrý. Ne, nebude

Chvíli to funguje. Běhají, jezdí na kole, koupí si motorku, najdou si nějaké koníčky, hrají počítačové hry kde mohou mít jiný virtuální život, naplní prázdnotu grafomanstvím. Někteří zkusí milenku, další manželku. Jiní, v tom ještě horším případě, propadnou drogám. Alkoholu, nejčastěji. Přidají si ke svým již tak aktivním démonům ještě další. Ale prakticky všechno to nakonec stejně trpí již vysloveným slovem. Samotou.

Dá se upnout k práci. Výhodu to má v tom, že se tam, někdy, vyskytuje pocit zodpovědnosti za rodinu, aby měla co jíst, kde bydlet. Z čeho zaplatit faktury, benzín, školné. Ani to ale nakonec nevydrží věčně, někdy ani dlouho. Temno, beznaděj pohltí i tuhle cestu.

Ale to vše je asi lepší než prázdno. A lepší, než zkoušet většinu dne prospat, byť i to na “mě to nebaví” bude pomáhat, ve spánku na to nemyslíte.

Hodně se na tom všem nejspíš podepsal Covid. Rozbil běžné vzorce, zavřel lidi mezi zdí, obrátil vzhůru nohama soukromí a ze samoty udělal vyhledávaný moment. I tam se to dalo řešit aktivitami, které vedly pryč. Pryč z vězení čtyř zdí a partnera, kterého sice máte, ale nemáte. Stejně je to nakonec samota. Prázdno.

Vliv na to budou mít i sociální sítě. Vypadaly slibně, ale čas je proměnil v žumpu nenávisti, negativity a algoritmy budovaného osamění uprostřed vlastní bubliny. Kde sice máte na dosah miliony lidí, ale nikoho, s kým byste dokázali probrat, že máte problém. Protože, to asi taky víte, na sociální sítě rozhodně nepiště nic o tom co vás trápí. Sociální mrchožrouti se na vás sesypou, nasytí a vy na tom budete ještě hůře než předtím. A nic dobrého do toho nepřipadá ten umělý pozitivní dokonalý svět na Instagramu či Linkedin.

Nejhorší bývají zimy, dny kdy je málo světla, chybí slunce. Čím méně světla, tím více beznaděje. Pár let to funguje, že je prostě jen potřeba přetrpět zimu a na jaře s návratem slunce všechno zmizí. Skoro. Jenže jak roky plynou, tak už ani tohle nefunguje. “Nebaví mě to” se postupně posouvá a posouvá na další a další měsíce. Až vyplní celý rok. Celý život.

Radek Ptáček to nakonec nedal. Podobných případů bylo, je a bude hodně. O většině se nikdy nedozvíme. Neměli nikoho, kdo by jejich příběh vyprávěl dál.